DEN JE NÁŠ: Ostrava - část první

Mám mnoho míst, kam bych se v Čechách chtěla vydat. Prozkoumat více naše hory, protože téměř celý život jezdím hlavně do Krkonoš za rodinou. Poznat České Švýcarsko, strávit prázdniny na Šumavě, užít si Pálavu, prochodit Český ráj.. Kdybych si psala seznam, Ostrava by byla asi na nejposlednějším místě. Pokud by tam vůbec byla. :D A právě tam jsme zahájili letní sezónu dovolených a strávili v okolí Ostravy celý minulý týden. Opět se mi potvrdilo, že spontánní a neplánované akce bývají jedny z nejlepších. :)

Pohled na mlýn

Dovolená to tedy byla jak pro koho. Pro mě a malou rozhodně ano, pro muže rozhodně ne. Ten tam jel rubat. :D A jelikož to znamenalo, že bychom se neviděli více jak týden, sbalily jsme si kufry taky. Už jen ta tříhodinová cesta vlakem evokovala dobrodružství. Asi nejen v mojí hlavě, protože dvouleťačka nezamhouřila oka celou cestu a vytuhla až v autě během dvacetiminutového přesunu z nádraží k penzionu (v nastartovaném autě se pak oddávala sladkému snění celé dvě hodinky, které samozřejmě nemohla prospat ve vlaku).

Ubytovaní jsme nebyli v Ostravě, ale v Háji ve Slezsku u vodníka Slámy. Jde o moc hezky zrekonstruovaný mlýn s bohatou historií, kolem dokola krásná příroda a kolem dokola řeka Opava, která obtéká celý areál mlýna (dovolená na ostrově, to už zní! :) ). Ubytování bylo pro mě s malou úplně ideální, protože co jsem tak pochopila od známých z Ostravy, ve městě není zas tolik možností pro děti (mám na mysli parky, hřiště). Ve mlýně je možností více než dost, dva dny jsme ani nevystrčily nos nikam jinam a prozkoumávaly pozemky mlýna.
A že toho bylo! Louky, kde se pásli koně, stáje, minizoo s ovcemi, kozami, husami (a všichni měli mladé), dětské hřiště, splav, bylinková zahrádka, příjemná restaurace, naučná stezka, Mlynářovo muzeum, spousta skrytých zákoutí.. Připlatit se dá jízda na koni anebo rovnou kočárem, půjčují se tu lodičky, kola, skútry, venkovní hry (petanque, kroket).

Naše ubytování

Vodník Sláma

Bylinková zahrádka

Dětské hřiště

Nejvíc v kurzu byla samozřejmě zvířata. Pro někoho kozy, pro jiného husy. Pro malou kůzlátka, která jí jedla z ruky, pro mámu husy, které na ní syčely, kdykoliv se přiblížila. Nikdy jsem se hus nebála, tady jsem začala. Jsou fakt velký. A ty dlouhý krky. A ty zobáky!
První den jsem neměla tušení, že z nich budu mít strach, jak si tak plavaly, vypadaly sympaticky. I vyfotit se nechaly. Druhý den ale malá běžela (ani ne k nim, jen kolem nich) a (asi) houser se proti ní bezdůvodně se syčením rozběhl. Já, udatný zachránce, jsem běžela, malou popadla, jak jsem se s ní otočila, malá nakopla housera a ten mě ze samého rozčilení štípnul do zadku. Au. Budu si na vás dávat pozor vy mrchy!
Dávala jsem si takový pozor, že jsem několikrát odmítla ke zvířátkům jít, protože husy stály na blbym místě a musely bychom kolem nich projít. Tolik k mé odvaze. Ale i se stávalo, že tam nebyly (odplavaly si šikanovat někoho jiného) a tak jsme ta kůzlátka krmit šly. To se ale tak jednou stalo, že se tam najednou objevily a zablokovaly jedinou cestu pryč. Z jedné strany ohrada s kozami, ze dvou stran elektrický ohradník u koní, ze čtvrté strany hejno hus. Zachovala jsem klid. Však my nikam nespěcháme, malá byla u koz nejvíc spokojená, klidně tu počkáme, než odkráčej. Uběhla hodina. Během ní se husy opravdu pomalu a nenápadně přibližovaly. Houser mě vyzývavě pozoroval. Já už chtěla pryč. Vzpomněla jsem si na radu, že čím vyšší jste, tím méně si husy dovolí (já 154 cm). Dala jsem si malou na ramena a vykročila. Dva kroky a už se začínaly houfovat směrem k nám, zbaběle jsem ustoupila.
Tady nastala ta chvíle, kdy jsem doufala, že nás nikdo nepozoruje. První jsem tedy zavolala muži, jestli už není někde blízko. Nebyl. Husy se přibližovaly. Vedle ohrady byl zaparkovaný vozík s velkým barelem vody...napasovala jsem se s malou na ramenou mezi něj a ohradu a čekala, až budou husy v úrovni vozíku z druhé strany. Pak jsem vystřelila a utíkala pryč... Na mě se má dcera rozhodně může spolehnout. :D