Minulé léto jsme završili nádhernou dovolenou v Rakousku a od té doby už to jelo.
V ZÁŘÍ si dělám těhotenský test, který vychází POZITIVNÍ! Máme strašnou radost, druhé dítě jsme si moc přáli. Hurá!
Hned v ŘÍJNU začíná můj několikaměsíční zvracící maraton. Bohužel ani u druhého těhotenství jsem nebyla ušetřena. První měsíc jakž takž jde, ale postupně mě opouštějí síly, energie i morálka. Nevolnosti se stupňují, nedostanu do sebe kolikrát ani vodu. Dny, kdy je muž v práci doslova přežívám.
LISTOPAD není lepší. Hubnu a dny, kdy je muž doma, ani nevylézám z ložnice. Pomáhá jen spánek. Jsem zoufalá, mám hlad, ale i když mi uvaří to, co si naporoučím, dostanu do sebe jen pár soust a ještě se musím nutit. Za chvíli jde stejně vše ven.
První půlka PROSINCE se nese ve stejném duchu. Samozřejmě se chci radovat z nového života ve mně, ale s nosem v míse se mi raduje jaksi těžko.
V druhé půlce měsíce se vše překvapivě zklidní a já si dokonce užiju štědrovečerní večeři, upeču s malou cukroví a začínám konečně fungovat. Jak se říká, že v nouzi poznáš přítele, musím říct, že jsem (a ne poprvé) poznala, že mám opravdu přítele, na kterého se mohu spolehnout a který mě podrží nejen v mém štěstí, ale i v psychickém a fyzickém vyčerpání. Automaticky na sebe vzal chod celé domácnosti i starost o malou, nemusel se mě na nic ptát, protože se od jejího narození do péče aktivně zapojuje a co si budeme nalhávat, vaří líp než já. :)
V LEDNU na střídačku s chřipkou marodíme všichni tři. Táta, máma a nakonec i dcera. Odřeným nosem a tekoucí nudlí je zas trochu nalomen můj znovu se navracející optimismus, že teď už mě nic nezastaví a těhotenství si budu jen užívat.
Na velkém ultrazvuku se dozvídáme, že BUDEME MÍT CHLAPEČKA!
Naše malá holčička slaví TŘETÍ NAROZENINY!
Na začátku ÚNORA jednoho dne ráno Johanka kulhá. Celý den si stěžuje na bolest nožičky, neviděla jsem jí nikde spadnout, přijde mi to divné a raději jedeme k doktorovi. Po sonu a rtg se dozvídáme, že má zánět v kyčli (malé děti na toto prý více trpí, já to slyšela poprvé, obyčejná viróza se jim prostě vrazí do kloubu) a léčí se to pouze klidem. Tři týdny nesmí naše tříleté (rozuměj: celkem divoké) dítě chodit.
Byly to dlouhé tři týdny. Vyráběli jsme, četli si, vařili, pekli, malovali, hráli si, ze sklepa znovu vyndali kočárek, koukali na pohádky.. Máme štěstí, že naše holčička je opravdu trpělivá a rozumná. Nebyl problém jí v klidu udržet, pochopila, že nemůže a já jsem pyšná, že je taková statečná.
Po poslední kontrole jsme vyrazili za rodinou do Krkonoš, po třech týdnech doma změna prostředí víc než bodla a horský vzduch nám pročistil nejen plíce, ale i hlavy.
Vše je sluncem zalité přesně tři týdny. V BŘEZNU stačí jeden špatný skok a Johančina pro změnu druhá noha je v sádře. Co k tomu dodat? Asi raději nic. Zkušenosti s nechozením už máme, tak si to dáváme znovu s tím rozdílem, že můj pupek je už větší a neustálé poponášení a zvedání mi nedělá moc dobře.
Ale snažíme se. Všichni tři. Malá je bezvadná, snáší sádru velice dobře a na nás je, abychom to udělali takové, abychom se nikdo nezbláznil. Často k nám jezdí na návštěvu někdo z rodiny, ale i kamarádi. Někdy jdu někam jen já (se ségrou na večeři, do kina, s kamarádkami) a vypnu, někdy jde muž sám (do sauny, na pivo, do bazénu) a vypne. Pečeme perníčky, beránka, barvíme vajíčka. Jdou s mužem do cirkusu. Chodíme na procházky s kočárkem. Vezmeme deku a v lesoparku si děláme piknik, opékáme buřty, jdeme na obed do restaurace.. Jde to, hlavní je nepropadat panice!
V DUBNU přijíždí na více než týden naše zahraniční babička. To je vítané rozptýlení. Jdeme do zoo, oslaví se jedny narozeniny, Johy leze se sádrou po čtyřech jako vítr a může si tak hrát s bratranci. Během babiččiny návštěvy se dočkáme sundání sádry, ale noha je slabá a chce to čas a opatrnost, posílení nohy a rozchození vypadá na čtyři až pět týdnů. To je akorát, mám tak pět týdnů do porodu, ideálně naplánováno (haha).
O víkendu navštívíme Divokou Šárku, jdeme na zahradní party, dokonce bereme babičku večer do kina, když se jedna z tet uvolí pohlídat. Venku už je krásně, tak chodíme na dlouhé procházky, krmit kačeny, na písek, malovat křídami, do cukrárny, na deku, házíme si s míčem, houpeme na houpačce a často chodíme kvůli rehabilitaci do bazénu.
Když udělá po měsíci lezení po čtyřech pět kroků, kdy se opírá o nábytek, jsme nadšení jako když začínala dělat první krůčky před dvěma lety.
O víkendu nás čeká otevírání sezóny na chalupě a v KVĚTNU několik kulatých narozeninových oslav. A pak brácha! :) Jsem zvědavá, jak to bude, ale doufám, že už brzy bude moct malá zase běhat a že se dlouho nic podobného nebude opakovat. Musím přiznat, že mi tahle kombinace dala (a pořád ještě dává) celkem zabrat, jsem ale moc šťastná za to, jak naše rodina funguje a jak se můžeme jeden o druhého opřít. Zdraví je opravdu to nejNEJ v našich životech. A k tomu ještě psychicka pohoda. Je důležité myslet vždy i na sebe, protože právě naše vnitřní nastavení udává i náladu celé naší rodiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat