Začátek

Nevím už, jak jsem vnímala obyčejný den bez přítele a bez dcery. Asi jako nudný. Pořád se muselo něco dít. Kamarádi, výlety, koncerty, výstavy, kino, jít na jedno (anebo dvě, tři :) ). Bylo mrhání časem (a životem) nedělat přes den nic (i když i to je někdy příjemné, že?). Nedělat nic nevadilo, pokud byl člověk společensky unaven z předchozího večera. To mi ale bylo většinou špatně. Tím si asi projde každý a rozhodně na to období s úsměvem vzpomínám. Jedna velká párty, neustále obklopená lidmi. Spoustou lidí. Kamarádů, známých i náhodných kolemjdoucích. Hlavně jsem nechtěla být sama. Tedy většinou. Jelikož je mojí vášní četba, strávila jsem i spoustu času nad knihami. Jen mě nikdy nebavilo nemít nic v plánu.

To jsem já a on. :)

Do toho všeho samozřejmě škola a práce, později už jen práce. Času na zábavu podstatně méně, o to víc se musely využít volná odpoledne a víkendy.

Nikdo asi nechce být sám. Ani já ne a když mi přivedl život do cesty mou spřízněnou duši.. No, moc se toho nezměnilo a vlastně se změnilo všechno. Byli jsme na všechnu tu zábavu dva. Stejně jako nás naplňoval čas strávený s přáteli, stačilo i to, abychom byli spolu sami dva. Zamilovaní. Výlety, kolo, cestování, grilování, koncerty, kina, výstavy, jídlo.. a klidně i celodenní válení a koukání na filmy. To už jsem si ve dvou užívala.

Pak přišla ONA! Náš dar od Boha. A to se pak změnilo úplně všechno...

Miluju ty dny, kdy vstaneme a v pyžamech se nasnídáme, čteme si a smějeme se. Dřív by to asi bylo obyčejné. U té snídaně bych přemýšlela, co, kam, kdy, kdo má čas? Dnes je to krásné. A co teprve když je s námi doma i táta! To je pak neobyčejně krásné! :)

Nespěcháme. Moc dobře si uvědomuji, jak to uteče a užívám si to, tyhle dny už mi nikdo nevrátí a tak si je hodlám hýčkat. Ať už máme v plánu jet na výlet anebo jen dojít na nákup.

Cestou na nákup se přece může stát tolik zajímavých věcí, stačí se dívat spolu s ní. Pejsek, ptáček, popeláři.. :D Naše svatá trojice. Nikam neženeme (vážně se o to snažím).

Ono to brzy přijde. Ten den, kdy vyroste a pro ty rohlíky už se mnou nepůjde. Pak už ani na hřiště, ani na výlet.

A i když se to na mateřské občas vážně zdá jako stereotyp, pořád je na mě, jak hned ráno ten náš den uchopím a pak to vůbec nemusí být stále ten stejný kolotoč. Stačí se umět radovat z maličkostí a věcí, které by možná pro mě (dospěláka ošlehaného životem) mohly být obyčejné, ale díky ní nejsou.

Ale je jasný, že tomu utírání prachu, luxování, vytírání, mytí oken, mytí nádobí, nakupování, vaření, vynášení smetí, praní a žehlení se už nikdy nevyhnu. :D

Důležitý je se z toho nezbláznit, ono to nikam neuteče!)