Hlavně nepropadat panice

     Minulé léto jsme završili nádhernou dovolenou v Rakousku a od té doby už to jelo.

(ne)Plánujeme!

     To si takhle naplánujeme, že až po třech měsících přijede mamka, tak ji (a i sebe) vyvedeme za kulturou, do divadla...
... den před slavnostním večerem dítě dostává antibiotika...

...To si takhle naplánujeme velké rodinné grilování, kdy se mají sjet úplně, ale úplně všichni...

... v den akce se probudíme a prší. Hodně prší. V lednici máme spoustu jídla a do bytu 2kk opravdu všechny nenarveme. My jíme a zbytek rodiny hladoví...

...To si takhle naplánujeme odpoledne, večer a i celou noc jen spolu, my dva a žádné dítě. Dítě pohlídá hodná tetička...

...dva dny před onemocní obě děti hodné tetičky...

Začátek

Nevím už, jak jsem vnímala obyčejný den bez přítele a bez dcery. Asi jako nudný. Pořád se muselo něco dít. Kamarádi, výlety, koncerty, výstavy, kino, jít na jedno (anebo dvě, tři :) ). Bylo mrhání časem (a životem) nedělat přes den nic (i když i to je někdy příjemné, že?). Nedělat nic nevadilo, pokud byl člověk společensky unaven z předchozího večera. To mi ale bylo většinou špatně. Tím si asi projde každý a rozhodně na to období s úsměvem vzpomínám. Jedna velká párty, neustále obklopená lidmi. Spoustou lidí. Kamarádů, známých i náhodných kolemjdoucích. Hlavně jsem nechtěla být sama. Tedy většinou. Jelikož je mojí vášní četba, strávila jsem i spoustu času nad knihami. Jen mě nikdy nebavilo nemít nic v plánu.

To jsem já a on. :)